SW
BLACK stories
Úvodem, tohle vzniklo, když jsem si nutně potřebovala někde vybít závislost na BBC seriálu Sherlock, což znamená, že tu pravděpodobně najdete hodně narážek a podobností XD Kdyby to někoho zajímalo, název je dvojsmysl, který mně napadl vzhledem k příjmení hlavní hrdinky (Black).
Theme pro BLACK stories je Deep shadow (Hunger Games) - naprosto přesně sedí k mé vizi atmosféry příběhu, i když se mi ji asi nepovede tak úplně splnit.
Děkuju moc chid0ri za krásnou ilustraci :)
Prolog
Oknem do místnosti vnikalo bledé měsíční světlo. Byla hodina po půlnoci, to však zdaleka neznamenalo, že by tento dům spal.
Robert Blackwood padl na zem, sražen dobře mířenou ranou pod žebra. Doteď se bil s neúnavnou vytrvalostí, ale nyní ucítil, že bude nucen přehodnotit situaci. Vzhlédl na svého protivníka, hořkými doušky polykaje svou hrdost.
Muž, který se od něj mezitím vzdálil na dva metry a pozorně ho sledoval ledovým pohledem temných očí, byl na první pohled statné postavy. Měl široká ramena, poněkud krátký krk a delší nohy. Do tváře mu Blackwood uviděl jen párkrát, ale s jistotou věděl, kdo to je. I v matném světle vzdáleného pouličního osvětlení byly znát ostře řezané rysy a tmavé vlasy.
Robert Blackwood si v přítmí uvědomil, že na něj muž míří pistolí. “Škoda, pane Blackwoode,” zašeptal vítěz jejich souboje do ticha, které zavládlo po dopadu poraženého na prohýbající se prkna.
Blackwood, upíraje pohled do míst, kde tušil oči svého vraha, si uvědomil, že tohle už nezachrání. Posbíral v sobě poslední zbyteček vzdoru a chabě si odfrkl. “Pro vás určitě ne.”
“Budu potřebovat náhradníka, ale s tím si samozřejmě poradím, třebaže bude obtížné najít někoho vašich... kvalit. Ne, mluvil jsem o vás.”
Muž klečící na zemi v otrhaných hadrech, kterým se ještě ráno dalo říkat formální oděv, zkřivil tvář do bolestného úšklebku. “Nedělejte si starosti,” přinutil se říct. “Já jsem rád, že to končí.”
“Skutečně?” protáhl hlas líně.
Když o několik minut později místnost opět ztichla a jediným zvukem byl noční ruch z otevřeného okna a vzdalující se tiché kroky po vrzajících schodech opuštěného starého domu, ze stínu vyklouzla další postava. Po prvním kroku se zarazila a chvíli naslouchala, a pak se obezřetně vydala směrem k zesnulému panu Blackwoodovi.
Její pohlaví bylo zvláště v nočním světle... nelehké určit. Měla na sobě tmavý kabát, její tváři dominoval trochu větší nos, ostře řezané rysy a pár bystrých světlých očí. Byla drobné postavy, kolem hlavy se jí vlnily rozcuchané neupravené hnědé vlasy svázané do uvolněného culíku, který však působil dojmem, že gumička tam je jen na ozdobu. Přesto některé detaily, jako například rty, řasy, to, co šlo rozeznat z postavy, nebo některé doplňky jejího už tak dost střídmého oděvu, jednoznačně ukazovaly na ženu, která však nebyla tak úplně spokojená s tím, že je žena.
Osoba poklekla na zem, pokusila se nahmatat tělu bezvládně ležícímu na podlaze puls a pak zběžně prozkoumala místnost a krátce vyhlédla z okna do zarostlé zahrady. Jejích rtů se dotkl mírný úsměv.
“Slečinka, co šmíruje vrahy,” broukla si sama pro sebe s potutelným úšklebkem. “Něco na tom bude, bráško.”
Blackovi
“Ruth, už sis našla práci?” zabručel Samuel z křesla, kde ťukal do notebooku. Jeho sestra, hnědovlasá, geniální a podle očitých svědků živel uvězněný v lidském těle, pochodovala po pokoji a v rukou přitom zlověstně třímala pistoli. San si za ten den už několikrát s podrážděním uvědomil, že to přirovnání k živlu je přesné do všech detailů. Někdy lidské tělo prostě nestačilo.
Jako teď.
Další kulka pročísla vzduch a zakousla se do zdi. “Pokud vím, tak my dva pracujeme spolu,” opáčila Ruth nevzrušeně.
Samuel usoudil, že tento směr se pro něj stává dost nebezpečný, a hbitě přehodil na jinou kolej. “A co ten zbrojní průkaz?”
“Tvůj stačí. Ta pistole je ostatně tvoje, ne? Až si přijdou stěžovat sousedi, je to na tebe, tak co bych se zabývala s nějakým zbrojním průkazem.”
Samuel si odfrkl. “Proč vždycky všechno svádíš na mně?” povzdechl si s hranou lítostí. Jeho sestra mu navzdory svému vysokému IQ visela na krku od narození a ani po dovršení dospělosti s tím nepřestala. Sam měl teorii, že ji jednoduše baví sledovat, jak se vyrovnává s problémy, které mu háže na krk, ale ona mu ji nikdy nepotvrdila. Našla si sice vlastní byt, nicméně teprve poté, co ji k tomu donutil (musel přitom zatáhnout za všechny páky, protože Ruth byla paličatá jako osel). Později neochotně připustila, že bydlení ve vlastním bytě oplývá kvalitami, o kterých se jí u Sama nemohlo ani zdát.
Hnědovlasá slečna se k němu obrátila s neupřímným úsměvem. “Protože když něco poděláš ty, je to automaticky na mně,” vysvětlila kousavě.
Mrskla pistolí napříč místností a ta zazvonila o stěnu a svezla se k zemi.
“Předpokládám, že bych ti měl děkovat, že neproletěla oknem,” poznamenal nabručeně Samuel. Začínal ztrácet trpělivost.
Ruth se nudila a když se Ruth nudí, je lepší udržovat si vhodnou vzdálenost, čímž se v jejím případě myslí tak kilometr, nejméně. Samuel si pamatoval mnoho případů, kdy by možná nestačil ani ten kilometr, kdyby kolem sebe neměla nikoho, kdo by ji včas zastavil. Její chemické pokusy bývaly výbušné jako ona sama.
Nemohl si pomoci, ale znepokojovalo ho, že si Ruth dosud nenašla práci, přestože na to měla čas už skoro rok. Musel ale uznat, že z jejího pohledu, který umí být neuvěřitelně ignorantský k určitým záležitostem, nemá důvod pracovat. Jejich rodina si během generací nastřádala hotové jmění a ona uměla žít střídmě.
Samuel pracoval ze dvou důvodů. Jedním bylo to, že být detektivem být chtěl, a druhým byl ten fakt, že tu detektivní kancelář někdo z nich mít musí, protože to chtěli dělat oba a shodovali se v názoru, že mnohem lepší bude pracovat jako tým než představovat jeden pro druhého konkurenci. Mohlo by to dopadnout tak, že by při vzájemném předstihování mohli přivodit katastrofu nejen jim.
Oba uměli být pozoruhodně (a děsivě) vynalézaví, když šlo o to, zničit soupeře. Jejich rodina to měla v krvi.
“Kdyby sis našla práci, nenudila by ses,” podotkl. Předem však věděl, že tohle nemá šanci.
“Houby s octem,” odrazila to Ruth chladně. “Já to zkoušela, pamatuješ?”
Samuel si odfrkl. “Jo, ten tvůj pokus si pamatuju. Jak dlouho ti to vydrželo, týden?”
“Pět dní.”
“Pracovní týden. Mělas’ tam chvíli vydržet,” řekl nespokojeně a namířil tvrdý pohled do břidlice jejích očí: “Aspoň ses mohla obtěžovat pořádnou výpovědí.”
“Však jo.”
“Promiň, ale sms mou představu pořádné výpovědi skutečně nesplňuje. I když ten tvůj šéf byl podle mě rád, že se tě zbavil, takže mu na tom pravděpodobně ani nezáleželo...” Rázně zaklapl notebook.
Jeho sestra se zamračila. “Kam jdeš?”
Samuel si dovolil úšklebek. “Za případem, ale tebe neberu.” Energicky se vyšvihl na nohy a namířil prst do jejího obličeje: “Ale před dům se mnou půjdeš. Nechci z toho tady mít kůlničku na dříví, až se vrátím.”
Zahlédl v jejích očích plamen vzdoru. “Až se vrátíš, tak tu bude kráter. Nedokážeš přede mnou svůj dům ochránit.”
Sam se jí ironicky uklonil a posunkem ukázal ke dveřím: “Uráčí se dáma opustit můj palác?” Na tohle špičkování byl dávno zvyklý. Ruth jeho bytu nikdy doopravdy neublížila, až na kulky ve zdi a rozbité okno, což se navíc stalo jen jednou. Dokud neodpálila druhé patro nebo mu nerozsekala nábytek, nijak se tím nevzrušoval. Jejich rozhovory, ve kterých jeden druhému líčili, jak si jednou navzájem zdemolují domy, neodmyslitelně patřily k jejich sourozenecké rivalitě, bez které už si prakticky nedovedli představit život.
U dveří se rozdělili. Zatímco Samuel zamířil směrem k zastávce autobusu, Ruth se vydala zdánlivě po cestě k sídlišti, kde žila, ale jakmile to šlo, ztratila se v postranní uličce, míříc k úplně jinému cíli...
Samuel
Samuel Black se propletl mezi několika policisty v uniformách, kteří hlídali vchod do starého neudržovaného domu na okraji Londýna. Kdysi to musel být malý zámek, ale nyní už byla přístupná jen relativně malá část stavby. Do zbytku byl povětšinou vstup na vlastní nebezpečí a ze zadního traktu už podle policie zbyly vesměs jen trosky.
Navzdory svému stavu a stáří dům stále vypadal majestátně. Samuel se na chvíli zastavil před vchodem a zvedl hlavu, aby si starobylé stavení, které se nad ním chmurně rýsovalo proti nebi šedivému mraky, prohlédl. Nebylo pochyb o tom, že tahle část ještě pár let vydrží, ale co potom? Sam nikdy netrpěl přehnanou láskou ke starým budovám, ale tahle v něm budila respekt. Nebo to bylo tím, že někde uvnitř na něj čeká mrtvola.
Samozřejmě, někdo už stihl zavolat policii. Aniž by s tím Samuel seznámil Ruth, chlápka, který se tam toho dne našel mrtvý, se snažil najít už několik dní. Často byl kvůli tomu dlouho pryč, ale jeho snažení mu nevyneslo žádný úspěch. Dokud nedostal zprávu od policejního inspektora, že objevili objekt jeho zájmu mrtvý ve zchátralém domě na Oak alley, už začínal uvažovat nad tím, že se svěří své sestře.
Rodina Roberta Blackwooda byla pověstná nedůvěrou k policii, nicméně Samuel usoudil, že jim až děsivě záleží na tom, aby svého příbuzného našli živého. Tak si najali soukromého detektiva.
Samuel se na schodech minul s policejním inspektorem. Pozdravili se krátkým pokývnutím. Ti dva se nikdy neměli zrovna rádi, což bylo trochu paradoxní vzhledem k tomu, že Ruth, která obvykle byla tou, co si nejrychleji dělala mezi lidmi nepřátele, s inspektorem Benettem vycházela na své poměry neobvykle dobře, přestože i mezi nimi existovala určitá rivalita.
Vrazil ruce do kapes svých kalhot a zachmuřeně stoupal dál.
Místnost s mrtvým se nacházela skoro až nahoře, takže to nebyl zrovna krátký výšlap. Samuel měl obstojnou kondičku, takže nepotřeboval po cestě zastavovat, to však neznamenalo, že by nebyl rád, že konečně došel do cíle.
Tedy, jak se to vezme. První pohled na mrtvolu pro něj byl vždy nejhorší.
Ležel tam, Robert Blackwood, tváří vzhůru s rukama rozhozenýma do stran a jednou nohou skrčenou v lehce nepřirozené poloze. Skelné oči upíraly prázdný pohled skrz strop kamsi do neznáma.
Samuel si tělo chvíli měřil z chodby a pak tiše vstoupil dovnitř. Zatímco se pomalu blížil k mrtvole, jeho oči ji bedlivě zkoumaly. Klekl si na zem, ale než stihl cokoliv dalšího udělat, ozval se za ním tichý hlas:
“Kulka přímo mezi oči, mrtvý okamžitě, nemá u sebe nic neobvyklého, ani zbraň ne,” odrecitoval nevzrušeně. “Kromě tohohle...” dodal po krátké odmlce.
Ruth vystoupila na světlo, ve vzduchu mávala proužkem papíru označeným několika barevnými čárkami, a pomalu se blížila ke svému bratrovi. Když uviděla výraz na jeho tváři, povytáhla obočí: “Co? Byla jsem u toho.”
Ticho.
“Ne, nezabila jsem ho,” dodala pro všechny případy.
Samuel vstal. “Proč jsi nic neudělala?”
Ruth si odfrkla. “Mohla jsem snad? V zájmu vlastní bezpečnosti bylo lepší zůstat skrytá, nebo bych tu taky mohla ležet s ním. Nešlo mu pomoci. Na muže hledícího do chřtánu smrti byl dost troufalý.” Na chvíli se odmlčela, aby věnovala bratrovi přezíravý pohled. “A nakonec to byl tvůj případ, ne snad?” dodala jedovatě, podala mu papír a bez dalšího slova opustila místnost.
Samuel si s povzdechem prohrábl vlasy. Došlo mu, že nemá cenu jí neustále připomínat, že s ní nechce pracovat. Nebo alespoň zatím ne. Prošel místnost, vyklonil se z okna a pak se s tichým povzdechem opřel o parapet. Zvedl proužek papíru na úroveň očí a prohlédl si ho. Nebylo na něm nic víc, než čtyři různobarevné krátké čárky v řadě s nepravidelnými rozestupy, přeťaté jednou vodorovnou černou, která procházela středy všech z nich.
O několik hodin později Samuel vešel do obývacího pokoje a důstojně si odkašlal. Jeho přítel, John Wells, brýlatý programátor s hnědými vlasy rozčepýřenými do všech stran, se povaloval ve velkém křesle s nohama ‘odloženýma’ na nedaleké židli a s akademickým zájmem pro něj typickým si prohlížel cosi, co nápadně připomínalo kus rozebraného budíku. Jakmile si Sama všiml, po tváři se mu rozlil úsměv.
“Tohle jsem sestrojil před patnácti lety ještě na gymnáziu, snažím se přijít na to, co to má být,” houkl přes celou místnost místo pozdravu a zamával strojkem ve vzduchu.
Samuel se propletl mezi několika židlemi, krabicemi a stohy knih až ke svému bývalému spolužákovi a posadil se do křesla vedle. Oba dva už dávno zapomněli na význam slova “slušné chování”, když šlo o toho druhého. Na gymnáziu mezi nimi panovala rivalita způsobená tím, že oba patřili mezi nejchytřejší žáky celé školy. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby si nedělali konkurenci v té samé třídě.
“Ukaž,” natáhl Samuel ruku. John mu do ní ochotně vložil svůj starý vynález.
Strojek skutečně připomínal část budíku a každá jeho část musela být už před zabudováním dost stará, protože kolečka byla zrezivělá a i to ostatní kolem vypadalo ne zrovna udržovaně. “Netuším, co tenkrát ta tvoje makovice vyplodila za nesmysl, ale je to dost šílené,” zabručel po chvíli.
“Proč jsi přišel?” zajímal se John, když mu Sam strojek podal zpět.
Black si odfrkl a propletl prsty na rukou. “Kvůli Ruth. Nemohl bys ji na pár dní trochu zaměstnat?”
Wells se zašklebil. “Pročpak, máš jí plné zuby?”
“Ta holka se dostane všude a myslí si, že se mi nacpe do práce. A navíc se nudí. Když mi nevalchuje zeď mou vlastní pistolí - zmínil jsem, že si neudělala zbrojní průkaz a střílí skoro líp než já? -, tak šmíruje vrahy a zloděje. Kdyby je aspoň chytala,” vztekal se Samuel. Ke konci už skoro křičel.
John ho poslouchal s mírným úsměvem. “Rodina se nezapře,” okomentoval to. “Proč ji prostě nenecháš, aby s tebou pracovala? Ne že byste vydělávat vy dva potřebovali, ale jestli se ještě chvíli bude nudit, řekl bych, že jednou najdeme uprostřed Londýna bombu a bude to její práce.”
Samuel si s povzdechem prohrábl vlasy. “Leze mi na nervy,” řekl unaveně.
“Visíte si navzájem na krku už kolik let, měl bys být zvyklý,” pokrčil rameny John a natáhl se za křeslo pro šroubovák, který se válel na podlaze.
“Je dospělá,” zkoušel to Sam dál, “měla by být samostatná.”
Jeho přítel na něj upřel zpytavý pohled. “Kromě tebe nikoho opravdu blízkého nemá,” podotkl. “Ty jsi jediný, koho si drží na blízku a bere si jeho slova svým vlastním způsobem k srdci, a jestli se jí vytrhneš... No, myslím, že výsledek by zahrnoval tu bombu, o které jsem tu mluvil.”
“No to jsem to tedy pěkně dopracoval,” zabručel Samuel. “Mohl bych dostat kafe?”
John se zašklebil, odložil svůj prapodivný vynález a odešel do kuchyně. Sam osaměl.
Chvíli jen seděl ve svém křesle a pak se začal rozhlížet po obýváku. Vyznat se tam vypadalo jako pěkný oříšek a on měl podezření, že ani jeho jediný stálý obyvatel nemá úplně jasnou představu, kde který krám leží. John Wells byl velice složitá osobnost.
Nakonec Samův pohled konečně padl na stolek hned vedle jeho křesla, přesněji na obálku, která vypadala, že tam leží bez povšimnutí už několik dní, protože byla zpola zasypaná knihami a počmáranými listy papíru.
Samuel opatrně protáhl ruku mezi několika poloprázdnými hrnky a sklenicemi a vyprostil objekt svého zájmu zpod toho ostatního haraburdí. To, co ho na ní zaujalo, byl vzkaz načmáraný drobným písmem na kraji.
Dřív, než mohl téměř nečitelná písmena rozluštit, z kuchyně se vyřítil John se dvěma šálky instatní kávy. “Už se to nese,” oznámil vesele.
“Docela rychlost,” zamumlal Sam, aniž by věnoval pozornost tomu, co vlastně říká. “Johne, otevřel jsi už tohle?”
“Eh?” ozvalo se mu u ucha, když jeho kamarád natahoval krk, aby mu viděl přes rameno. “Jo to. Ne. Nemám rád dopisy. Většinou jsou v nich účty.”
“Tohle bych na účet za elektřinu netipoval,” informoval ho Samuel. “Koukni.”
John, který už mu tou dobou dávno stál za zády, povytáhl obočí, když Sam ukázal na načmáraný vzkaz. “Nepřečtu to. Moc malé. Nezájem.”
“Vážně by ses měl víc zajímat o svou korespondenci,” poznamenal Sam a poklepal prstem na papír. “Jestli jsem to přečetl správně, je tam ‘Poslední varování.’ A v té obálce nic není až na... Oh. Můžu?”
“Posluž si.”
Samuel Black roztrhl obálku a ze dna vytáhl malý obdélníkový proužek papíru. Bylo na něm pět čárek, čtyři v řadě s nepravidelnými rozestupy, pátá je vodorovně všechny protínala. Byly zjevně nakresleny fixou, ale každá v jiné barvě.
Zamrazilo ho. Podobný papír viděl až příliš nedávno.
“Zelená, žlutá, červená, modrá a černá,” zamumlal John. Zněl znepokojeně. Vytrhl svému bývalému spolužákovi papírek z ruky a hned potom i obálku a zahleděl se zblízka na čárky. Po chvíli zamumlal velice neslušné slovo.
Samuel sebou div netrhl, přestože byl z běžného života zvyklý na sprostou mluvu. Z úst Johna Wellse to znělo mnohem hůř, než od běžných namyšlených teenagerů z ulic, z toho důvodu, že jste ho tak nikdy neslyšeli mluvit, pokud nešlo o mimořádný průšvih.
“Co se děje?” zeptal se s nepříjemným pocitem.
John odtrhl pohled od vzkazu, odhodil oba kusy papíru Samovi do klína a dal se do horečného prohledávání celého obýváku, což rozhodně nezahrnovalo pořádek, protože jeho zažitým stylem hledání bylo “vyházím-všechno-na-podlahu-a-pak-hledám”. Nutno dodat, že podle toho vypadal jeho byt. “Dřív musel dorazit ještě jeden,” křikl přes rameno.
Samuel cítil, jak mu do žil stoupá adrenalin. Neměl rád, když ho John přehlížel. “Nechceš mi něco vysvětlit?” zeptal se ho podrážděně.
Jeho přítel zarazil veškerou činnost, prudce se narovnal a vrhl na Sama znepokojivě vážný pohled. “Poslední varování,” odcitoval téměř mechanicky. “To uvnitř je šifra nebo spíš ekvivalent slova. Existuje několik podobných, které vyjadřují další slova, která se často užívají. Tohle znamená shromáždění.” Zhroutil se do židle, opřel se lokty o kolena a vjel si rukama do vlasů. “Někdo nás chce zpátky.”
Samuel chvíli mlčel a pak řekl: “Jak víš o té šifře?”
“Vynalezl jsem ji.”
January
S hlubokým výdechem, January Tobbler ze sebe strhla laboratorní plášť a uložila ho do skříňky, odkud posléze vytáhla jednoduchou kabelku s kostkovaným vzorem. Zabouchla dvířka, ale z nějakého důvodu se nedokázala donutit od nich odstoupit. Chvíli na ně jen tak zírala. Někdo tam nalepil nálepku se psem. Roztomilý pudlík, který na ni vykuleně zíral z papírku, jí byl z nějakého důvodu sympatický. Měla pocit, že mají něco společného.
Oba trčeli zaseklí na jednom místě a měli stále stejný výhled.
Januařin program se neměnil a i práce v laboratoři se pro ni v poslední době stala nezáživnou, ba dokonce se vždy snažila, aby mohla být co nejdřív pryč. Potřebovala komunikaci a pokud možno příjemné zázemí a tým, kterému dělala asistentku, to ani v nejmenším nesplňoval. Veškeré dialogy dokonce i mezi studenty se omezovaly jen na věci, které nutně potřebovaly vyřešit a nesnesly odklad, ale nálada se neustále pohybovala na úrovni permafrostu, což January silně nevyhovovalo.
Se sklíčeným pocitem opustila šatny.
Nebylo obvyklé, aby si January Tobbler s něčím dělala hlavu a tlačila sama sebe stále hlouběji do bezedného jezera jakési duševní prázdnoty. Dosud ji práce uspokojovala a žila dle svého názoru plnohodnotný život, ale změna skupiny a také určité záležitosti z rodinného prostředí ji srazily do rozpoložení, které nejenže pro ni bylo naprosto netypické, ale také se jevilo jako dlouhodobé, s čímž si její okolí dělalo ještě větší starosti.
Bylo půl čtvrté odpoledne, když January konečně opustila laboratoř a s osvobozujícím pocitem se pustila po cestě do severní čtvrti města, kde bydlela.
Cestou kdoví proč myslela na svého strýce. Byl pryč už několik týdnů, ale nikomu neřekl, kam jde, proč ani co bude dělat. Zprvu si s tím nikdo nedělal hlavu. On to občas dělal - zmizel, chvíli se neukázal a pak se zase vrátil. Jenže když byl pryč skoro měsíc, což bylo dvakrát tolik než obvyklá délka jeho výletů. Nejhůře reagovala její matka, která požadovala, aby najali soukromého detektiva a ten ho našel. Nikomu nechtěla vysvětlit, proč se tolik o bratra obává, nicméně Januařin otec jí nakonec vyhověl.
January to považovala za přehnané. Měla o strýce starost, jako všichni ostatní, ale byla mnohem optimističtější, než matka i otec, kterého Rhiannon Tobbler svou paranoiou nakonec nakazila. Jejich jediná dcera zastávala opačný názor, ale nechala je dělat, co uznají za vhodné.
Byla asi v polovině cesty domů, když ji najednou kdosi prudce chytil za ramena a silou ji obrátil k sobě. January stála tváří v tvář zadýchané plavovlasé osůbce v sukni a krátkým křiklavým tričkem.
„Lucy?“ ujistila se asistentka váhavě, „tys… běžela?“ Plavovláska, která se právě horečně snažila dočerpat kyslíkový dluh, se jmenovala Lucy Murrayová a byla to Januařina asi nejbližší přítelkyně. A nenáviděla běh.
January se nepokoušela domyslet, co mohlo Lucy Murrayovou donutit běžet, ještě ke všemu zjevně na dost velkou vzdálenost a sprintem.
„Robert…“ zasípala Lucy, jakmile trochu popadla dech, „našli ho… proboha, January, on je mrtvý!“
Januařino srdce vynechalo několik tepů, než se znovu rozběhlo, tentokrát na plný výkon. Tupě na svou kamarádku zírala. „Cože?“ Měla dojem, že na něco takového její mozková kapacita nestačí.
Lucy na ni vrhla pobouřený pohled, jako kdyby January právě řekla nevhodný vtip. „Mrtvý!“ zopakovala. Zněla jako kdyby si nemohla vybrat mezi hysterickou energií a bezedným zoufalstvím. S Robertem Blackwoodem byli dobrá dvojice, přestože nebyli příbuzní. Seznámila se s ním přes January v době, kdy jí mohlo být kolem deseti, a z nějakého důvodu si povahově sedli. Robert, ač mnohem starší, ji bral vážně a podporoval ji v zájmu o elektroniku a informatiku, čemuž Lucy, která pocházela z rozvrácené rodiny, kde si jí nějak moc nikdo nevšímal, natož aby se někdo obtěžoval k ní být milý, zprvu vůbec nemohla uvěřit.
„Jak to?“ vypadlo z January velmi inteligentně.
Lucy se neobtěžovala s odpovědí, jednoduše ji popadla za zápěstí a táhla ji ulicí směrem k nemocnici.
January se zastavila před prosklenými dveřmi. Na jednu stranu se potřebovala přesvědčit, že to všechno je pravda, na druhou umírala strachem, co tam uvidí a hlavně jak sama zareaguje.
Společně s Lucy před několika minutami dorazily do márnice a požádaly o vyvezení těla. Fakt, že to asi před čtvrt hodinou už někdo udělal, byl sice překvapující, ale přes zeď Januařina šoku se neměl šanci dostat. Aťsi.
Vstoupila dovnitř.
Udělala několik kroků. Její oči si okamžitě našly lůžko, na kterém klidně spočívalo mrtvé tělo jejího starého známého.
Nebylo to poprvé, co takovému pohledu musela čelit a January už měla zkušenosti s tím, že v takových chvílích reaguje dost citlivě.
S výrazem, ve kterém se v podivné nesouhře mísil čirý koncentrovaný děs se zoufalou apatií, chvíli stála jako sloup na místě a pak se obrátila a vyrázovala z místnosti krokem někoho, kdo je přesvědčený, že až se vrátí, to všechno tam už nebude.
Přítomnost dalších tří lidí v místnosti byl další okolnost, která se setkala s neprůstřelnou kazajkou její lhostejnosti.
Lucy dorazila ke vchodu do haly zhruba ve chvíli, kdy z ní January vyšla. Ji pohled na mrtvolu tolik nevzrušoval, přestože jí příjemný také nebyl. Nicméně věděla moc dobře, jak citlivá January byla. Někdy byla její empatie a milá povaha výhodou, jindy nepřekonatelným handicapem.
Došla až k zrzovlásce a rozpačitě zašoupala podrážkou o lino.
"Půjdeš se mnou?" nadhodila nejistě.
January potřásla hlavou. "Asi budu muset."
Lucy její klid zaskočil. Kamarádka k ní obrátila prázdný pohled. "Budu tam muset jít ještě jednou, že?" řekla tiše.
Ruth
Ruth si s neutrálním výrazem založila ruce na prsou a těkla pohledem mezi Johnem Wellsem a svým bratrem. Mrtvole, která stále ještě ležela opodál, věnovala jediný krátký pohled, když procházela dveřmi, načež ji zařadila na seznam ignorovaných objektů a přestala se o ni starat.
Sama a Johna potkala náhodou (opravdu to byla náhoda a ne šachový tah z její strany) v půli cesty mezi Johnovým bytem a nemocnicí, kde se momentálně všichni tři nacházeli. Než tam došli, Sam a John jí na střídačku objasnili situaci a ukázali jí jak obálku, tak papír s šifrou.
Když vyřídili vyvezení těla z márnice a následovali nevrlou sestřičku do haly, John vrhl na tělo pohled, ve kterém zabírala nejvíc místa zoufalá naděje předem odsouzená ke zmaru. Okamžitě ustoupila až děsivému zármutku, který zaplnil celý prostor Johnových očí.
“Tos’ to dopracoval, Roberte,” promluvil k mrtvole s jakýmsi pohřebním veselím. “Jeden ze zakladatelů a skončí takhle... Jsem zklamaný, i když to asi není tvoje vina. Berou to systematicky.”
“Kdo?” vystřelila otázku Ruth, jejíž kamenná maska nepropouštěla žádné pocity. Na periferii zorného pole zaznamenala Samův nesouhlasný pohled. Věděla, že mu vždycky šla na nervy její ledová lhostejnost, se kterou uměla pozůstalé a svědky doslova zmrazit. Problémem bylo, že potom byli značně neochotní ve výpovědích.
Na druhou stranu, John Wells se mezi ně ani náhodou neřadil. Tomu bylo celkem jedno, jak se k němu kdo choval, což byla vlastnost, kterou Ruth nechápala a svým způsobem obdivovala zároveň. Také jí bylo vesměs ukradené, co si o ní kdo myslel, ale na ironii byla zvyklá odpovídat ironií a tak to fungovalo ve všech obdobných situacích. Kdežto John se podle toho obvykle řídil jen když se rozhodoval, jak moc bude vlezlý.
John Wells se postavil a odcouval ke zdi, kde si založil ruce a opřel se o stěnu. Pak se pomalu rozpovídal, s nepřítomným pohledem rozpuštěným v prázdném prostoru, jako kdyby ani nevěděl, co vlastně říká.
“Je to už hrozně dlouho, co jsem narazil na jistou skupinu lidí. Studoval jsem a chtěl jsem konečně začít s praxí, takže jsem neodolal jejich nabídce stát se jedním z nich. Byli tam hlavně programátoři a různí lidé se znalostmi robotiky a elektroniky. Dělali jsme takové věci, že jsme sestrojovali roboty a posílali je na špionáže na různá místa, kam se jinak nesmí, ze srandy hackovali stránky a dělali lidem různé nejapné žertíky, ale v té době mi to z nějakého důvodu vůbec nepřišlo jako něco špatného. Možná to bylo tím, že jsme to nikdy nemysleli zle. Jen jsme se chtěli pobavit. S jistotou ale vím, že na takový led bych se už znovu nepustil.
Pak se ale při autonehodě zabil Ian Russlan, jeden ze zakladatelů, a celá skupina se začala rozpadat, až nás zbylo jen pár a rozhodli jsme se náš najednou tak maličký a bezvýznamný klub rozpustit.
Zjevně ho ale někdo obnovil a má mnohem horší úmysly, než jsme měli tenkrát my, jestliže Roberta zabil za to, že se odmítl dostavit na výzvu.”
“Ať už chce dělat cokoliv, evidentně to chce udělat tajně, vzhledem k tomu, že zabíjí ty, kteří odmítnou obnovit členství. Evidentně mu vadí, že vědí, že skupina znovu existuje,” poznamenal Samuel.
Ruth se nevyjádřila, přestože měla na mysli to samé, co její bratr. V duchu počítala, za jak dlouho může John začít chystat čaj pro návštěvu, která mu ale pravděpodobně se zbraní v ruce dá na výběr mezi životem ve zločinecké organizaci a kulkou v hlavě.
A pak tady byla otázka, kdo skupinu obnovil.
Její soustředění narušil cizí osoba, která vstoupila dovnitř. Prosklené dveře dovnitř uvedly zrzavou dívku se smutným výrazem v očích, který Ruth trochu připomněl Johna. Nepochybně mrtvého znala.
Její tvář zkřivil prapodivný výraz kombinující zármutek a nucenou lhostejnost, načež dívka místnost zase opustila. Jich si evidentně vůbec nevšimla. Její pozornost byla pevně fixována na lůžko se zesnulým.
Ruth si vyměnila pohled se Samuelem, který pokrčil rameny, a Johnem, kterého, zdá se, příchozí vůbec nezajímala. Protočila panenky.
“Kdo byl z celé skupiny asi nejvýraznější osobnost? Nebo přesněji, kdo se nejvíce zapojoval do života klubu?”
John se zamyšleně poškrábal na bradě. “Těžko říct. Až na pár výjimek bych asi musel vyjmenovat všechny, ale v zakládající skupině byl kromě Roberta ještě Drew Curtiss, Ian Russlan, který je dlouho mrtvý, a Sean Raymond. To byla hodně charismatická osobnost. Byl tvrdohlavý jako mezek a až do poslední chvíle nás přesvědčoval, že stojí za to verbovat nové členy a začít od znova. Pak se nechal přemluvit, ale docela ho to vzalo. Neslyšel jsem o něm od té doby, co jsme skupinu definitivně rozpustili. Stál za ním ještě Ron Berkley, se kterým chtěli pokračoval dál na vlastní pěst, dokonce i pokud to my ostatní zabalíme, ale ten se během rozhodování o osudu klubu něčím otrávil, oslepl a úplně ztratil chuť do života.”
Zrzka se během jeho řeči s obezřetností vojáka na minovém poli vrátila do pokoje, následovaná plavovlasou dívkou přibližně stejného věku, která ji bedlivě sledovala pohledem. Na mrtvé tělo se podívala teprve ve chvíli, kdy už byly skoro u lůžka. Přestože tu chvíli úmyslně oddalovala, evidentně na tom byla psychicky mnohem lépe, než její zrzovlasá společnost.
Ruth vytřeštěnou dívku sjela pozorným pohledem a pomyslnými štítky si na ní označila několik drobností.
Přes rty jí kmitl děsivý úsměv. Zleva ze Samova směru uslyšela tiché “To ne...”, ale ignorovala ho.
Pevným sebejistým krokem vyrazila k ohnivlasé slečně. Zřetelně na sobě cítila pohledy svých dvou společníků. Věděla naprosto přesně, co bude mluvit - tyhle situace měla naplánované - a nemohla se dočkat, až uvidí Samův výraz, zatímco bude vést svůj monolog.
“Jaká tragédie!” zasténala hlasitě pohřebním tónem a schválně se natočila tak, aby viděla současně na mladou laboratorní asistentku, Johna a Samuela, ale zároveň byla zády k oné plavovlasé slečně, která svou přítelkyni dovlekla zpět do místnosti. “Vy jste pozůstalá, že? Tipovala bych dcera, možná neteř, nemám pravdu? Oh, to pro vás musí být ještě mnohem těžší než pro mne. Roberta jsem znala jen krátce, ale je ho skutečně škoda...” Dívka na ni zírala s výrazem čirého šoku.
John Wells se se záchvatem kašle obrátil ke stěně a přitiskl si kapesník k ústům, aby zamaskoval cukající koutky, zatímco Samuel to všechno sledoval s fascinovaným děsem.
Plavovláska se mezitím chopila iniciativy a klepla Ruth po rameni. “Pardon,” promluvila kousavě, “slečna Tobblerová je momentálně dost v šoku, jestli jste si neráčila všimnout, takže soustrastné řečičky si laskavě nechte na potom.”
Ruth usoudila, že by měla rusovlásce nechat chvíli na to, aby se vzpamatovala, a obrátila svou pozornost na její přítelkyni. “Vy ale nejste příbuzná, nebo ano?” podivila se na oko.
“Ne,” potvrdila to druhá strana jejich dialogu stroze.
“Myslela jsem si to,” přikývla Ruth spokojeně a vrazila ruce do kapes kabátu. “V tom případě,” naklonila hlavu na stranu, s bystrým leskem v očích, který mnohem lépe seděl jejímu stylu, “jste jistě nejbližší kamarádka tady slečny Tobblerové,” poznamenala konverzačním tónem. “Doufám, že jsem ji moc nevyděsila.”
Plavovláska se zatvářila, jako kdyby právě kousla do citrónu.
“Mimochodem, já jsem Ruth Black.”
“Murrayová.”
“January,” zabublalo to slabě zezadu. “A ano, jsem neteř.”
Ruth pokývla hlavou. “Předpokládám, že v biochemické laboratoři mrtvoly příbuzných moc často nevídáte,” nadhodila nevinně. Na periferii zorného pole zaznamenala, jak se slečna Murray naježila a prudce sevřela pěsti.
Okamžik předtím, než stačila vybuchnout, se mezi ni a Ruth rychle nacpal Samuel a vychrlil: “Omlouvám se za svou sestru, je příšerně nevychovaná a tohle dělá pořád. Snad vás neurazila tak, že byste jí to nemohla laskavě odpustit.” Vrhl na dotyčnou sestru temný pohled, na což dostal v odpověď sladký úsměv.
“To nic,” broukla smutně January a strčila si ruce do kapes. Její výraz se proměnil ze ztrápeného ve smířený. “Jak víte, že pracuju v laboratoři?”
“Karta,” vysvětlila Ruth stručně a střelila pohledem ke kostkované kabele, na které visela připnutá vstupní kartička.
“Aha.”
“Jestli se můžu zeptat, slečno, nevíte, kde váš strýc byl, dokud ho nenašli tady?”
January zavrtěla hlavou, čímž se jí podařilo odtrhnout pohled od mrtvoly. Pohlédla na Ruth prázdným pohledem. “Ne. Často se na pár dní ztratil, nikde se neukázal a pak se znovu objevil, většinou v dobré náladě. Občas to bylo až podezřelé.”
“Aha. Děkuji.”
January zamžikala na vizitku, která se jí najednou kdovíjak octla v prstech. “Ozvěte se, jestli chcete vědět, jak to, že tu teď pan Robert Blackwood leží s kulkou v hlavě. Jsme soukromá detektivní kancelář, ale v případě potřeby fungujeme i jako psychiatrická ordinace. Přeji pěkný den,” rozloučila se Ruth a bez jediného ohlédnutí vyrázovala z místnosti.
“Co to sakra bylo?!” zasyčel Samuel ke své sestře, jakmile byli z doslechu. “Ta Murrayová vypadala, že ti každou chvíli vrazí.”
Ruth se pobaveně zašklebila. “Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí a navíc brzo můžeme očekávat návštěvu.” Vrhla na Sama přes rameno zubatý úsměv. “Nemůžeš popřít, že to bylo užitečné.”
“Cos’ jí to vůbec dala za kartičku?”
“Naši vizitku.”
“Čí?”
“Tvoji, moji a Johnovu.”
"Cože?”
“Agentura Black a spol., no nezní to skvěle?” Tón jejího hlasu byl děsivě vzrušený - myslela to vážně.
“Já tě zabi-...”
“Máme vizitku, je to oficiální, takže nemá cenu se proti tomu bouřit - měli jste si stěžovat, když jsem to tiskla.”
“A můžeš mi aspoň vysvětlit, co tam sakra dělá moje jméno?”
Ruth předstírala údiv. “Myslela jsem, že víte už dávno, že tohle plánuju...”
“Proboha...”