Emily v polospánku zasténala. Na tu chvíli, kdy se přiblížila probuzenému stavu, dokázala vnímat jen řezavou bolest v týle. Dokonce i hučení ostrého větru, tlumící už tak dost tiché hlasy odkudsi seshora, jí připadalo jen jako příliš realistický sen.

Na moment se jí povedlo pootevřít oči, ale jediné, co viděla, byla veliká černá šmouha přes celé zorné pole.

Vzdala to a odevzdaně odplula zpět do říše spánku, která jí minimálně přinesla částečnou úlevu od bolesti; a to bylo popravdě to jediné, o co momentálně stála.

 

Znovu se probudila o hodně později ve veliké posteli. Oknem dovnitř pronikalo matné sluneční světlo. Bolest už částečně odezněla, ale když si Emily sáhla na temeno, zjistila, že má kolem hlavy uvázaný obvaz.

Pro nedostatek rozumných nápadů se rozhodla svůj mozek zaměstnat pozorováním stropu a užívala si pocitu dokonale vymyté hlavy, který jí dovoloval odpočívat. Až později si uvědomila, že šum, pocházející odněkud z neurčitého “tam venku”, má ve skutečnosti na svědomí déšť rytmicky bušící na okno.

První vzpomínka, která se jí zjevila před duševním zrakem, překvapivě patřila Susan. Emily najednou pocítila silný stesk a zároveň vinu, že od té doby, co se dostala na tuhle planetu, si na svou nejlepší kamarádku téměř ani nevzpomněla. Neustále kolem ní bylo něco nového, co jí nedovolovalo se přiblížit zpátky k tomu starému, známému a... jistému.

Na chvíli zauvažovala o tom, co se teď musí dít na Zemi. Rodiče po ní určitě pátrají. Nikoho ani nenapadne, že je od nich nekonečně vzdálená a dost možná už se nevrátí. Ta myšlenka v ní vzbudila melancholii. Musím se dostat zpátky.

Yoruta spala svinutá u jejího boku a pravidelně oddechovala. Emily jí nepřítomně prohrábla stříbrnou hřívu a opatrně se posadila. Do týla jí vstřelila ostrá bolest., jenže zvědavost zatím byla moc velká na to, aby si prostě lehla zpátky.

Kolem ní se rozprostírala široká bílá plocha ne zrovna úzké postele. Z rohu malé místnosti měla Emily výhled na jediné velké okno, kterým dovnitř proudilo slabé ospalé světlo, tlumené těžkým příkrovem dešťových mraků, psací stůl, dvě židle, zrcadlo a menší skříň napěchovanou knihami.

Chvíli zůstala sedět a zamyšleně si prohlížela pokojík a pak přehodila nohy přes kraj postele, čímž probudila Yorutu. “Au,” zamumlala dračice z dřímoty a rozespale zamžourala na Emily.

“Promiň,” zabručela dívka, kterou sice na chvíli zarazilo, že Yoruta něco řekla, ale pak usoudila, že by se tomu neměla divit. Kdoví, jak rychle jsou draci schopní se naučit mluvit...

Emily se vratce postavila a přesunula se k zrcadlu. Na malý moment měla pocit, že zahlédla jakousi cizí tvář těsně za svou vlastní, ale stačilo jediné mrknutí oka a byla pryč. Usoudila, že se jí to jen zdálo.

Zjistila, že má na sobě fialovo-zlatou halenu a temně purpurovou sukni. V první chvíli se zhrozila, že na sobě má něco jiného než kalhoty, ale po chvíli si uvědomila, že to je docela příjemná změna. Zlehka vytáhla koutky úst do mírného úsměvu a zatočila se kolem své osy, jako to mají ženské ve zvyku, když na sobě něco nového, co by kolem nich ideálně mohlo při pohybu elegantně vířit.

Připadám si jako někdo úplně jiný, pomyslela si. Tak dlouho jsem na sobě něco takového neměla... V tomhle se tady běžně chodí?

Obrátila se k posteli, odkud ji bez zájmu pozorovala Yoruta. “Jdu na průzkum,” oznámila nahlas a s nebývalou energií zamířila ke dveřím.

Dračice trochu ožila. Cukla plochými konci šlahounů (Emily si všimla, že o malý kousek povyrostly), vznesla se do vzduchu a líně přeplula vzdálenost, která dělila postel od dveří.

Dívka zabrala za kliku a neslyšně vyklouzla z pokoje. Ocitla se v temné chodbě osvícené petrolejovou lampou, visící kdesi u stropu mezi pavučinami, a světlem z menšího okna na jednom konci. Chodbu lemovaly čtyři dveře na každé straně, z čehož dvě byly dvoukřídlé a při bližším pohledu na nich šly rozeznat mělké škrábance.

Emily zvědavě nahlédla do několika místnůstek, ale většinou měly charakter skladiště. Bylo jí to z nějakého důvodu sympatické (nikdy nebyla zrovna pořádná), ale na druhou stranu taky dost divné. Kdo tu asi bydlí, že má v baráku taková mračna nepořádku?

Úplně nakonec vykročila k dvoukřídlým dveřím vedle malého okénka, kudy dovnitř vnikalo sluneční světlo. Už se téměř dotýkala kliky, když se za ní ozvalo tiché: “Být tebou, tyhle si nechám na příště.”

Přímo za ní stála vysoká mladá žena s hnědými vlasy velmi volně staženými gumičkou a po jedné straně zapletenými do úzkého copánku, a s akademickým zájmem si ji prohlížela. Měla na sobě čistě černé šaty, takže v přítmí chodbičky měla Emily v první chvíli dojem, že ji celou dobu sledoval Smrť, dokud si v příštím okamžiku neuvědomila, že to je nesmysl. Co jí ale opravdu nahnalo husí kůži, byly její oči. Nevyzpytatelná hlubina nepřirozeně čistě tmavě modrých očí rozpůlených zúženou kočičí zorničkou. Až po chvíli si Emily uvědomila, že kromě toho na ní byly zvláštní i její uši, které se zužovaly nahoru a končily ostrou špičkou.

“Ehm...” Dívka si uvědomila, že Yoruta se bleskově přesunula mezi její záda a dveře a nyní jí napůl obezřetně napůl zvědavě vyhlíží přes rameno.

Žena zamrkala a o krok ustoupila. “Fakt bych tam na tvém místě nechodila,” zopakovala.

Dívka, které už tou dobou o záhadné dveře vůbec nešlo, váhavě pustila kliku a pokusila se uvolnit. “Docela jste mně vylekala, hm... slečno,” prohodila kostrbatě.

“Mio,” opravila ji lakonicky její společnost, což evidentně myslela jako synonymum pro představení se.

“Já jsem Emily,” zamumlala Emily a pokusila se nenápadně šťouchnout do té části Yorutina těla, která se právě nacházela v blízkosti jejího lokte.

“Yoruta,” dodala nepříliš ochotně dračice.

Upřímně, ze všech existencí, které jsem tady zatím potkala, je tahle ta nejdivnější, blesklo Emily hlavou, když si Miu znovu prohlédla a tentokrát ji vnímala se všemi znepokojivými detaily. Zjevně se něco z jejích myšlenek odrazilo na výrazu její tváře, protože modrooká dáma zlehka zvedla elegantně zahnuté obočí a s výrazem ‘vím, na co myslíš, ale je pod mou úroveň na to reagovat’  poznamenala nevinně:

“Myslím, že bys ocenila jídlo.” S těmi slovy se obrátila a beze spěchu zamířila k druhým dvoukřídlým dveřím na opačném konci chodby.

Emily se vydala za ní, protože hlad opravdu měla.

Mia rozrazila vrata a seběhla po širokém schodišti do přízemí, které očividně tvořily jen dvě místnosti. V obou bylo vidět mnohem lépe, protože zde dostala prostor pro změnu okna místo dveří. Zadní vypadala jako kuchyně a ta větší se zase dala přirovnat k obýváku. Ani o jedné se ale nedalo říct, že by v nich panoval pořádek.

Zatímco Mia zamířila do kuchyňky, Emily si se zájmem prohlížela obývací pokoj. Evidentně byl dost velký, ale téměř polovinu prostoru zabíraly stoly, skříně a náhodně rozmístěná křesla a židle. Po pravé straně se nacházel vyvýšený krb, ve kterém pokojně plápolal malý ohníček. Emily mu bezděčně hodila třísku, která se válela na zemi a šla dál. Plamen si pro sebe tiše zapraskal. Yoruta se vznášela pár metrů od něj a nedůvěřivě ho sledovala. Zdálo se, jako by jí oheň pohled oplácel.

To ale Emily nezaregistrovala, protože pokračovala dál místností. Proplétala se mezi stolky a židlemi, až dorazila na druhou stranu k mohutnému regálu a širokému pracovnímu stolu. Oba kusy nábytku se pod svým nákladem téměř prohýbaly. Emily vytáhla jednu knihu vázanou v kůži s vyrytým podivným znakem na přední straně. Emily se s opravdovými koženými deskami setkala jen jednou. 21. století bylo věkem napodobenin.

Přiblížila knihu k obličeji a zvědavě zkoumala podivné písmeno vyvedené zlatou nití. Zbloudilý myšlenkový impulz vynesl na hladinu jejího vědomí jeho význam. Hra s pouty.

Moment, a to vím jak? uvědomila si najednou. Zakabonila se na knihu a rozhodným gestem ji vrátila zpátky na její místo. Od té doby, co jsem tady, pomyslela si, když testovala pohodlnost místních křesel, se mi dějí samé podivné věci. Když už jsem u toho, jak je vlastně možné, že místním rozumím? A hlavně, že oni vědí, co říkám já?

Otevřela další knihu a začala v ní pomalu listovat. Brzy zjistila, že je to kniha různých věšteb, proroctví a dávných příběhů. Bez většího zájmu přeletěla očima krátkou předpověď o komsi posledního druhu a jeho dceři a přesunula se k dalším, které velmi podrobně a naprosto nesrozumitelně věštila sérii událostí točících se o jakési dívce v barevném klobouku.

Vyrušil ji tlumený zvuk nárazu boty o dřevěnou desku, dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Mia s tácem, na které trůnilo cosi jako improvizovaná snídaně. Tiše si pro sebe něco zamručela a odložila své dílo na jedno z málo volných míst na nejbližším stole.

Emily zaklapla knihu a odložila ji na křeslo, zatímco Mia se přesunula ke krbu, klesla do křesla a sjela Yorutu hodnotícím pohledem. “Kde ses tu ty vzala?” broukla tiše k dračici, která se snesla ke krbu a vyměnila si s mladou ženou zvědavý pohled. Zdálo se, že jedna druhou zajímají.

“Přišla se mnou,” odpověděla za ni Emily mezi sousty opečeného chleba s džemem chutnajícím po ancholkách.

Mia k ní líně obrátila hlavu. “A odkud jste přišly?”

Emily pokrčila rameny a zvažovala možné odpovědi. Při pohledu do pronikavých dračích očí se rozhodla pro pravdu. “Ze Země.” To jsem zvědavá, jak na to zareaguje.

K jejímu zklamání se nezdálo, že by to Miu překvapilo. “Hm, tak tím se dost vysvětluje.”

“Eh.. co?”

“Hlavně to oblečení. Takovou krkolomnost jsem posledně viděla hodně hodně dávno právě tam,” odtušila její ponurá společnice klidně.

“Hm, aha,” zabručela trochu zklamaně Emily. Vyjevené výrazy byly větší legrace. Ale na druhou stranu... “A nevíš, jak bych se mohla dostat zase zpátky?”

Mia na ni úkosem pohlédla. “Už chceš jít?”

“No, je tu fajn, ale na Zemi jsem se cítila jistěji.” Z nějakého důvodu měla Emily pocit, že to ono černě oděné ztělesnění lhostejného odstupu, které si ji z křesla zkoumavě prohlíželo, těžko pochopí. “A hlavně se mi na Zemi nemohlo stát, že bych spadla po hlavě do obrovské rokle, která se mi právě objevila pod nohama a hravě rozpůlila obrovský strom - na ten doma mimochodem taky stěží narazíte,” dodala hořce.

Mia si odfrkla. “A nenudíš se tam?”

“Ani ne.” I když kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych se tam po všem tomhle vrátila a měla pokračovat v tom starém životě. “Když už jsme u pádu do trhliny, jak je vlastně možné, že jsem to přežila?” Nestihla to ani doříct a mozek jí přidal ještě jednu otázku, na kterou potřebovala znát odpověď: “A co se stalo s Dott? Ehm, myslím tu holku, která tam spadla se mnou,” dodala opožděně.

Její společnice chvíli zamyšleně sledovala nenápadný ohníček, osaměle praskající za hradbou nespáleného dřeva, a pak řekla: “Nebyla jsem u toho, ale život ti zachránil Erik a Calcipher. A o žádné další dívce se nezmiňovali.”

Emily po zádech přeběhl mráz nepříjemného podezření, kterému zbýval jen krůček aby se stalo ještě nepříjemnější pravdou. “Můžu s nimi mluvit?”

“Ne teď. Calcipher je nevím kde a Erik má práci.”

“Je to docela důležité,” odsekla Emily, které docházela trpělivost.

“Jak moc?” Mia vrhla na dívku nevzrušený pohled. “I kdyby ses to dozvěděla hned teď, pomohlo by jí to? Je možné, že ji zachránili a vrátili jejímu klanu a prostě neuznali za vhodné se o tom zmínit, ale jestli ne, už jí teď nemůžeš být nijak nápomocná. Leda by ses pohnula v čase.”

Miina chladná logika Emily maličko podráždila, ale neochotně musela uznat, že má něco do sebe. Dívka si povzdechla a dlouze upila z šálku s čajem.

Její společnice se postavila, vzala z nedalekého věšáku černý plášť (Emily si při pozornějším sledování všimla, že má rukávy, takže to byl evidentně jakýsi přechodový článek mezi pláštěm a kabátem) a oznámila: “Budu muset jít a nevím, kdy se vrátím. Morrigan, pokus se zase nevyhasnout, já tě křísit nebudu,” utrousila s rychlým pohledem směrem k ohníčku pokojně plápolajícímu v krbu.

Emily povytáhla obočí a ohlédla se po zdroji tepla a světla v místnosti. Ke svému zděšení spatřila, jak oheň na Miu rozespale zamžoural krvavě rudýma očima a v jeho praskotu se ozvalo několik tichých slov, kterým dívka nerozuměla, ale byla si jistá, že tam byla. “Ten oheň... mluví?”

Bezedné červené oči na ni namířily hodnotící pohled. “Kdo ty seš?”

“Eh...” Jejímu mozku chvíli trvalo, než si uvědomil, že by se měl na chvíli přestat zabývat otázkou “Jak je možné, že ty žhavé plyny dokážou komunikovat?” a oněm žhavým plynům něco odpovědět. “Emily,” vypadlo z ní.

“Hm.” Morrigan vrhla nepříjemný pohled na Yorutu, která se mezitím usadila poblíž krbu a s lehce morbidní zvědavostí ji pozorovala. “A kde ses tu vzala?” dodala další otázku, zjevně jen aby předešla trapnému tichu.

“Nevím,” odpověděla Emily popravdě. “Prý mě sem někdo přinesl.”

Odmlka.

“Jak to, že mluvíš a... ehm... máš oči... a tak?” odvážila se nakonec s pocitem dítěte, které zvědavě obchází kolem žhavého kamene, který právě spadl z nebe, a šťouchá do něj klacíkem. Neměla z Morrigan dobrý pocit. Ty lesklé krvavé oči ji děsily.

Oheň jí věnoval neurčitý pohled. “Jsem bludička,” řekl, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

Emily usoudila, že to jí bude muset stačit. “Aha.” Další odmlka. “Proč jsem nesměla do třetího patra?” zeptala se bezmyšlenkovitě.

“Protože to tam není bezpečné.” Z plamene se oddělila žhavá tlapka a uchopila nedalekou třísku. Kus dřeva se během několika vteřin začal měnit v popel. “Tenhle dům je živý a na třetím patře to je nejvíc poznat. Žijou tam divný věci, dům má tendence přehazovat pokoje a některé dveře vedou na místa vzdálená tisíce kilometrů.”

“To zní zajímavě.” Bylo to upřímné. Dívka se zlověstně usmála, vstala a zamířila ke schodišti. “Snad se tam nezabiju.”

Co mohla soudit z neurčitého plápolajícího obličeje a nečitelných rudých očí, Morrigan tím trochu zarazila. Evidentně čekala, že teď se bude Emily spíš snažit, aby s druhým patrem neměla nic společného. “Mia tě roztrhá na kusy,” poznamenala.

“Možná,” pokrčila rameny rádoby lhostejně, ale ve skutečnosti zřetelně cítila drobné pichlavé prsty mrazu, které ji pošimraly na zádech - tohle bylo jediné, co jí dělalo opravdové starosti. Toho, co by případně mohlo existovat tam nahoře, se tolik neděsila. Z pohádek už dávno vyrostla a na nadpřirozené bytosti nevěřila, i když těch pár dní, co prožila na Shirochenu, silně otřáslo jejím jindy nezlomným přesvědčením. Uměla být paličatá, ale mluvící oheň, obrovské stromy a podivní jeleni byli fakt moc.

Věnovala Morrigan medový úsměv a energicky vykročila po schodech nahoru. Tak se předveď, jestli máš čím, domečku, pomyslela si a cítila přitom, jak rozum, ječící nadávky a bijící sám sebe do čela, přebíjí adrenalin.

 

Emily upírala ostražitý pohled do tmy před sebou. U stropu se pomalu rozsvěcela pohyblivá světla, kolem kterých líně poletoval drobný neurčitý hmyz. Ospalá zlatá záře brzy částečně rozehnala tmu (aniž by přitom nějak spěchala) a dívka zjistila, že stojí na začátku chodby ne delší než deset metrů, na druhé straně se patrně větvící na dvě další, ale tím si kvůli přetrvávajícímu šeru nemohla být jistá. Chodbu lemovala řada dveří nejrůznějších barev a typů a na některých místech byl vidět náznak azurových lehce pulzujících linek, případně stěnu obrůstaly popínavé rostliny (Ale kde berou živiny, to netuším.). Mezi velkými mahagonovými dveřmi a dvojkřídlými nezdobenými vraty po levé straně Emily zahlédla kruhový prosklený otvor, kterým bylo v nazlátlé záři mrkající téměř nefunkční žárovky vidět několik zrezavělých ozubených koleček a pár mosazných trubek.

Dívka si vzpomněla na Saexanova slova: Svět rozpolcený mezi organikou a mechanikou. Pomyslela si, že tohle je zářný příklad zdejší kultury. Vzápětí ji napadla další věc: Třetí patro je větší než to druhé...

Potřásla hlavou a s pocitem člověka, který se dobrovolně vrhá z útesu do moře, se vydala přímo za nosem. Ten nápad se jí už zdaleka nezdál tak dobrý.

Neměla šanci si všimnout tichého vrznutí pantů odněkud zezadu, které se ztratilo ve zvuku jejích kroků, ani pásu jiskřící mlhy, který se zvolna protáhl mezi veřejemi.

Emily, ve které sílil pocit, že se ocitla v pohádkovém strašidelném domě (a nebyla daleko do pravdy), minula vysoké modrozelené dveře s kulatou klikou a mosazným “25L” vytepaným v horní části a zlehka se dotkla tmavého listí, jež obepínalo stěnu. Z nějakého důvodu se cítila trochu jistější.

Po zádech jí najednou přeběhl mráz a ona se z náhlého popudu ohlédla.

Ze vzdálenosti asi čtyř metrů ji pozorovala šestiletá dívenka. S hlavou roztomile nakloněnou na stranu tam jen tak neškodně stála, ale bylo na ní něco děsivého, z čeho Emily tuhla krev v žilách. Až po chvíli si v matoucím přítmí uvědomila, že tu holčičku tvoří modrozelená poloprůsvitná mlha. V kotoučích se líně převalovala sem a tam po celé ploše, kterou mělo zabírat tělo, přelévajíc tak své odstíny z tmavé smaragdové do světle tyrkysové, po okrajích mizící do ztracena.

A pak se rozplynula.

Emily se přitiskla k desce dveří a horečnatě hmatala po klice. Z druhé strany se k ní blížila další podivná bytost, tentokrát připomínala lišku téměř dvakrát větší než byla dívka zvyklá z domova, s obrovským huňatým ocasem - také ji tvořila mlha, takže nepůsobila zrovna hmotně, ale tentokrát byla mléčně bílá a téměř neprůhledná.

Emily se konečně podařilo otevřít dveře, vklouzla dovnitř a prudce je za sebou přibouchla. Chvíli jí trvalo, než si její oči zvykly na cizí prostředí, protože se ocitla v místnosti doslova zalité ostrým slunečním světlem, které sem proudilo z velké části proskleným klenutým stropem a velikým oknem na druhé straně.

Byla v knihovně. Všude kolem stály regály plné knih a stolky, rozmístěné na strategických místech po místnosti, čekaly na případné čtenáře - ti tu ale nebyli. Kromě vlastního dechu Emily neslyšela absolutně nic, žádné kroky z uliček mezi skříněmi nebo charakteristický zvuk obracených stránek.

Několik váhavých kroků dopředu jí odhalilo další dveře po levé straně a byla by se vsadila, že napravo jsou taky jedny. Zvědavě se natáhla pro knihu, která opuštěně ležela na jednom ze stolků, a otevřela ji na náhodné straně. Několik minut čtení prozradilo, že pojednává o historii jednoho ze shirochenských kontinentů, Retica, a brzy Emily přestala bavit. Zběžně prolistovala zbývající stránky, jestli nenarazí na něco zajímavého, a nakonec se rozhodla, že ji vrátí tam, kde ji našla, a najde si nějakou lepší.

Už už knihu zaklapla, když ji zaujalo něco na zadní straně. K deskám byl přilepený kus papíru s nápisem: Knihovna Letropo, Retico napříč věkem, nelze půjčit. Prosíme, nevynášejte tuto knihu ven z budovy.

Tady mají knihovny? blesklo Emily hlavou bezprostředně nato. A hned pak: Jestli je tohle veřejná knihovna, jak je možné, že tu jsem já?

Odložila knihu zpátky na stůl, prošla uličkou a otevřela dvoukřídlé dveře do další místnosti. Stanula proti vysokému hubenému muži v temně modrém hávu, který se překvapeně zarazil uprostřed kroku a vzápětí jí se zmateně nakrčeným čelem vyšel vstříc.

Emily se obrátila na podpatku, co nejrychleji překonala vzdálenost dělící ji od světlých dveří, kterými sem přišla, a vrátila se jimi zase zpátky do přítmí chodby.

První fakt, který ji udeřil do očí, byl ten, že se ocitla na úplně jiném místě, než které před několika minutami opustila. Chvíli trvalo, než jí rozum, pohřbený pod nesourodými a četnými vrstvami dojmů, pocitů a vzpomínek na hororové filmy, poslal ze své vzdálené pozice vysvětlení, že se buď posunuly dveře, nebo přestavěla celá chodba.

Dívka, která se rozhodla okamžitě se vrátit zpátky dolů, vyběhla k nejbližším dvoukřídlým dveřím, na které jí padl pohled.

Místo očekávaného slabě osvětleného schodiště do druhého patra ale vstoupila do oslepujícího přítmí, které sice k naprosté tmě mělo daleko, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu nebyly její oči schopné vnímat ani hrubé obrysy, natož pak něco určitého. - až na zvláštní zastřené světlé body někde vysoko nad její hlavou, ale těch si nevšimla, protože ji nenapadlo pohlédnout vzhůru.

Pod nohama necítila nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo schody. Naopak, měla pocit, že stojí na nafukovací matraci.

Za ní se ozvalo tupé cvaknutí dveří, které zapadly zpět na své místo, zatímco zepředu k ní dolehlo slabé rozespalé zavrčení, které sice neznělo výhružně, ale zlověstně jistě. A hlavně dost blízko.

Emily polilo horko a zima zároveň. Netušila, co svým příchodem probudila, ale byla si naprosto jistá, že jakmile je to jednou vzhůru, chce být někde hodně daleko.

 

Dott seděla na kořenech menšího stromu zabalená do deky. Zírala do neznáma, po tvářích jí stékaly slzy a mísily se s dešťovými kapkami, které se dostaly přes listí stromku, jehož ochrany dívenka využívala - mezi námi, nestála za nic.

Hlavou se jí honily nejasné vzpomínky na velikého černého draka, který ji podle slov ostatních vesničanů zachytil, když padala vstříc celkem jisté smrti, a odnesl ji k ostatním. Přála si, aby ji odnesl někam hodně daleko, kde by bylo snazší na všechno zapomenout.

Vesnici s probuzením trhliny zasáhlo mnoho závažných ztrát. Do rokliny, která rozdělila strom na dvě poloviny a zničila jejich domov, spadlo mnoho dobrých lovců a spousta lidí se vážně zranilo, mnohdy nevyléčitelně. Vědma a její učednice dělaly, co mohly, ale zdálo se, že to nestačí. Málokdo se vzpamatoval a začal opět fungovat tak, jak to vesnice potřebovala.

Vzhledem k tomu, že v podstatě neměli kam jít a docházely jim zásoby (které momentálně sotva mohl někdo doplnit), se z toho začínala stávat patová situace.

Obzvláště citelná však byla ztráta jednoho z nejlepších lovců. Všichni kromě zlomené a rozzlobené Dott, kterou nikdo neposlouchal, během několika hodin uvěřili, že se Saexan zabil pádem do trhliny.