Request od paskyho I. Původní téma bylo zvířátko, jehož figurka mě u něj v doma zaujala.

 

Dívala jsem se do klidné hladiny jezera, na bílé zvířátko, které mi pohled oplácelo vykulenýma hnědýma očkama. Mělo krátké nožičky, maličká ouška a působilo nesmírně neohrabaným dojmem.

Ubohá existence zrozená k tomu, aby posloužila jako potrava větším zvířatům.

Odtrhla jsem pohled od svého obrazu a pohlédla dál na vodní plochu. Zjistila jsem, že několik metrů od břehu na hladině sedí kočka. Úplně obyčejná mourovatá kočka se zelenýma očima, která mě s ledovým klidem pozorovala.

“Ty,” řekla.

“Co?”

“Jméno,” vysvětlila sebevědomě. “Od nynějška se jmenuješ Ty.”

Cítila jsem, jak se mi naježil ocas. “Tak mi ale neříkají,” namítla jsem zmateně.

“A jak ti říkají?”

Zarazila jsem se. “Nevím,” vypadlo ze mně poraženecky. Zapomněla jsem svoje jméno?

“No tak.”

Zaslechla jsem zvuky. Nebyly z lesa. Byly to zvuky, které působí lidé, když se prodírají podrostem, dupou, ohýbají větve, šlapou na houby, trávu a kapradí. Ničí každým pohybem.

Lovci?

Pocity, které ve mně vyvolali, nebyly lidské. Byly to pocity zvířete, které zahlédlo přicházet predátora.

“Ať jdou pryč,” zašeptala jsem.

Kočka škubla uchem a líně mávla mourovatým ocasem. Její postoj i pohled byla materializovaná lhostejnost.

ať jdou pryč ať odejdou nepatří sem prosím ať VYPADNOU

“Proč jsou tady?” vyhrkla jsem. Společně s hlukem sílily i zvířecí instinkty, které přikazovaly jediné: utíkej. “Proč jsem tady já?”

“To řekni ty mně.”

Najednou mi hlavou bleskly nejasné vzpomínky.

krev smrt utrpení oběť kruté potěšení chladnoucí tělo slepená srst země zbarvená do ruda krví

Výstřel. Nečekaně blízko. Zvuk padajícího těla, kovový pach čerstvé krve. Smrt. Tak tak jsem uhlídala vlastní tělo, aby se bezděčně nedalo na útěk.

Zavládlo mrtvé ticho. Tím myslím doslova mrtvé.

Kočka dál seděla na hladině, nehybná a důstojná, s klidným pohledem fixovaným na mně.

A já pochopila.

“Kdo jsi?”

V zelených očích se mihlo cosi jako pobavení. “Kočka.”

“Já vím.” Z mého hlasu zazněla netrpělivost. Přinutila jsem se myslet klidně a logicky. “Jakou roli hraješ?”

“Ve tvém případě jsem posel.”

“čí?”

“Mrtvých zvířat. Jsem materializovaný pach smrti. Zapomnění.” Líně mrkla. “Dej pozor, aby příště kulka nepatřila tobě.”

Svět se ponořil do temnoty.

 

Probudila jsem se krátce před svítáním. Hleděla jsem do šera přicházejícího úsvitu, rozvalená na lůžku. Hlavou se mi honily nejasné vzpomínky na sen, který jsem prožila.

Jmenuju se Chris Tennerová a jsem lovec. Zabila jsem za život stovky zvířat a ani jednou jsem se necítila provinile.

Až do teď.

Vstala jsem a přešla k oknu. Vrzly dveře a ozvaly se váhavé kroky, ale neotočila jsem se. Věděla jsem, kdo přišel.

Sean O’Brien byl též lovec a zároveň můj přítel. Chodili jsme spolu několik týdnů a doteď jsem si nebyla jistá, jestli mně k vztahu dovedla zamilovanost nebo touha po vědomí, že mě někdo miluje, a ani tolik nezáleží na tom, kdo. V té době jsem po tom zoufale toužila, protože v mém srdci už nějakou dobu rostla podivná prázdnota, kterou jsem nedokázala vyplnit. Výsledkem bylo, že jsem zabila desetkrát víc zvířat, než bylo nutně zapotřebí.

“Chris?”

Ucítila jsem, jak se dotkl mých vlasů. Ani to mně nepřimělo odtrhnout pohled od horizontu, který zvolna uváděl na scénu rozespalý kotouč slunce.

“Neměl jsi někdy pocit, že na tom, co děláme, je něco špatně?” Nebyla jsem si jistá, nakolik jsem věřila tomu snu (obvykle jsem jim nepřikládala sebemenší pozornost), ale minimálně mě znepokojil.

Z náhlého popudu jsem se ohlédla, nebylo to však kvůli Seanovi. Učinila jsem tak právě včas, abych zahlédla záblesk zelených očí a temnou kočičí siluetu mizící pootevřenými dveřmi.

Poprvé v životě jsem o zvířeti přemýšlela jako o živé a myslící bytosti.